dokument o světovém choreografovi
Jiří Kylián – choreograf, narozen 21. 3. 1947 v Praze. Absolvoval pražskou konzervatoř a londýnskou Royal Ballet School. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval a působil v souboru Stuttgart Ballet. Nakonec se usadil v Haagu. Od svých osmadvaceti let, od roku 1975 až do roku 1999 byl uměleckým ředitelem a dále choreografem Nizozemského tanečního divadla NDT v Haagu, které svými choreografiemi proslavil po celém světě. Za svoji práci získal mimo jiné i tato ocenění: Rytíř nizozemského královského Řádu Oranje-Nassau (2008), Rytíř francouzského Řádu čestné legie pro umění a literaturu, Zlatý lev za celoživotní dílo, Benátky 1998, Cena Nižinského za nejlepšího choreografa roku 2010. Založil Nadaci Jiřího Kyliána na podporu a ocenění mladých choreografů (její pobočka působí od roku 1990 v Praze). Je jednou z největších osobností světové taneční scény. Nebojí se extravagance a pocty mu skládá i nizozemská královna. Proslul jako novátor v choreografii. Zdá se, že se programově vyhýbá „Labutím jezerům“. Učil se i od australských domorodců. Jeho profesní heslo zní: „Chci aby se tanec zbavil puncu elitního umění.“ Je až neuvěřitelné, že člověk, který není rodilým Holanďanem je v této zemi tak vysoce vážen a ctěn, včetně obdivu a sympatií královny Beatrix. Jejich vzájemný vztah lze bez nadsázky nazvat přátelstvím. Jiří Kylián o tom mluví takto: „Nizozemská královna nám fandí a kdykoliv má čas přijde na představení“. Při předávání nejvyšší ceny za kulturu královna řekla: „Pane Kyliáne, udělal jste toho hodně pro Holandsko a já teď chci udělat něco pro Vás.“
Názory Jiřího Kyliána jsou stejně nekonvenční a zajímavé jako jeho život a tvorba. Jeho úvahy, jakkoliv jsou vážné, nepostrádají humor. Je brilantní ve formulaci svých úsudků – co názor, to bonmot. To vše spojeno, propojeno a inspirováno tancem.
Námi připravovaný dokument by měl být kaleidoskopem profesních a životních úvah Jiřího Kyliána, řazených zdánlivě bez ladu a skladu do jakýchsi tematických bloků.
Díky krásné češtině, precizním formulacím a leckdy překvapivé pointě mají odpovědi Jiřího Kyliána na jakoukoliv otázku téměř vždy podobu čapkovského sloupku v Lidových novinách.
Dokument by tedy mohl být parafrází na soubor těchto fejetonů, které Čapek vydal pod názvem „Jak se co dělá“.
Pro názornost uvádíme několik upravených fragmentů z rozhovoru Jiŕího Kyliána pro Hospodářské noviny (26.6.2009)
O TANCI
Tanec nevyjadřuje jen radost, smutek nebo jiné citové rozpoložení, může být i modlitbou, rituálem, terapií nebo intelektuální strukturou. Tanec má nekonečné množství abstraktního, nebo realistického ztvárnění. A když se dělá profesionálně, je to, jakoby tanečník říkal: „Já jsem umělecké dílo.“
O CHOREOGRAFII
Ani já svým choreografiím nerozumím. Přestože jsou pečlivě naplánovány, hraje v nich velkou roli tvořivost podvědomí. Každý si z nich může vzít něco jiného, něco co je pro něj podstatné. Každý si je může interpretovat podle svých zkušeností a temperamentu, nebo momentálního citového rozpoložení. Všechny mé balety mají několik vrstev a je pro mne zajímavé, jaká vrstva koho osloví.
O TRADICI
Když jsem v osmdesátých letech pobyl nějaký čas u australských domorodců, nemohl jsem si upřít otázku, kterou jsem nakonec položil jednomu starci:“ Proč všichni tančíte?“ Jeho odpověď mi přinesla vystřízlivění (odpověděl mi ): “ Protože mne to naučil můj otec a já to musím naučit svého syna!“ Taková je síla tradice.
O KRITICE
Někdy čiší z kritik dětinskost, neznalost nebo čirá nejapnost autora. Hlavně v Anglii často považují urážení za národní sport. Jen jednou v životě jsem reagoval na jednu debilně urážlivou kritiku. Mimo jiné jsem napsal, že kdyby mne ten pán jednou nedopatřením pochválil, bylo by to pro mne jasné znamení, že mám s choreografií okamžitě skončit.
O NEMOŽNOSTI SKUTEČNÉHO SBLÍŽENÍ
Dvojice spolu jen fyzicky tančí, drží se za ruce, ale jeden je odloučen od druhého. Každý je vlastně vězněm ve svém vlastním uměleckém světě, který si vytvořil. Můžeme být ženatí, vdaní, můžeme mít dítě, ale v podstatě jsme všichni sami.
O STÁRNUTÍ
Role, pro kterou je člověk zralý v padesátce, nebo v šedesátce, nemohou hrát dvacetiletí. Proto jsem založil skupinu NDT III. pro tanečníky mezi „čtyřicítkou a smrtí.“ Je to hrozné, že když tanečníci stárnou, chtějí vždy vypadat mladší a vystupovat v rolích, které dělali kdysi. V NDT III. jsem je postavil na jeviště v jejich reálném věku, ale s kapacitou a zkušeností, kterou mají dnes. Práce s takovými tanečníky je jako když listujete ve staré knize a nacházíte v ní nové, úžasné věci.
O HUDBĚ A O ČASE
Mne na té hudbě nejvíc zajímá to, jak dovede vyjádřit rozpor mezi pojetím času a jeho rychlostí. Když něco nesmírně rychle kmitá, máme často pocit zpomalenosti. A také mne zajímá ten donekonečna se posunující pojem „teď“. Všechno je totiž relativní a všechno se dá zpomalit, jen tep srdce ne.
O ČASE A STÁRNUTÍ V INSCENACI LAST TOUCH
Vycházel jsem z fotografií 19.století, kterým říkám plátek času. Když tenkrát vzácně přišli do městečka nebo na vesnici fotografové, lidé si oblékli nejlepší nedělní šaty a narežírovali se, aby si je potomstvo pamatovalo v takové podobě, v jaké si přáli. Zamýšlel jsem se nad tím, že my vidíme jen pózu těchto lidí, ale uniká nám, co s nima bylo před tím a poté. Last Touch je jakousi meditací nad časem a rychlostí jeho běhu, nad stárnutím.
O NATÁČENÍ V KRAJINĚ KOLEM TUŠIMIC A BÍLINY
Ta krajina je úžasná. Jde o lidskou rukou zničený kraj, ale platí to jen z části. Ta krajina má ve své černobílé podobě úžasnou estetiku. Právě proto, že je to krajina prázdná a bezbarvá, zdálo se mi ideální naplnit ji lidskými city, vášněmi a neřestmi. (Film Car Men)
O ODPOČINKU
Rozloučím se s NDT, kterému jsem byl věrný šestatřicet let. Myslím, že to stačí. Od patnácti jsem vlastně neměl pauzu. Protože jsem měl život vždycky nějak naplánovaný, chtěl bych jednou naplánovat „nic“- bílou plochu. Vím, že bude hodně brzy zakaňkovaná, ale napřed chci své nic.
Úvahy Jiřího Kyliána jsou nadčasové, tudíž je možné je prezentovat na pozadí jakéhokoliv jeho díla. Tedy i prostřednictvím jeho poslední inscenace, kterou zkouší v Nizozemském tanečním divadle v těchto měsících a jejíž vznik bude dokument rovněž mapovat. Profesní postupy Jiřího Kyliána jsou totiž neméně zajímavé a jedinečné:
spolupráce s hudebním skladatelem Dirkem Haubichem, který komponuje hudbu na počítači podle barokních předloh a používá realistické prvky, například šepot ve všech jazycích včetně češtiny (v inscenaci Last Touch),
vedení tanečníků, z nichž každému píše Jiří Kylián osobní dopisy a jejichž případné fyzické nedostatky považuje za cosi osobitého a nezaměnitelného („To jsou kameny, ze kterých je postavena naše osobnost“),
a v neposlední řadě vždy přítomný filozofický rozměr Kyliánova díla – meditace nad časem a rychlostí jeho běhu, nad stárnutím…
Jeho fascinace „tím nepochopitelným momentem, kterému říkáme TEĎ“.
Vyjádřit to tancem dokáže jen mistr.
Toto vše bude součástí dokumentu, neboť nám byla Jiřím Kyliánem přislíbena možnost účastnit se s kamerou nastudování jeho posledního choreografického projektu. Budeme tak mít příležitost přiblížit české veřejnosti práci slavného rodáka – muže, který má co říci, říká to zajímavě a s humorem, což je v dnešní uspěchané a povrchní době poměrně vzácné a tudíž hodné zaznamenání.
Mějme rovněž na paměti, že ti, kteří dosáhli tak výrazných úspěchů v zahraničí – zvedají sebevědomí celého národa.